Pátek, 03. února

Ruská porážka u Balaklie

Antoninus 26.11.2022

V konfliktu na Ukrajině, který naplno propukl opět v roce 2022, tentokrát s přímou účastí Ruské federace. Po počátečních manévrových operacích ruské armády, jenž skončily její porážkou a ústupem od Kyjeva, nastalo po většinu léta období těžkých pozičních bojů, kdy se fronta pohybovala jen velice málo. Došlo především k bitvě o Severodoněck, ale i ta měla charakter silně poziční a vítězná spojená ruská a povstalecká vojska v této bitvě postupovala jen velice pomalu. Vítězství tak bylo poměrně nevýrazné i přes velice špatnou pozici ukrajinské armády. Drtivá převaha v dělostřelectvu na ruské straně činila ukrajinským vojskům těžké ztráty.


V této době přes ztráty v bojích znatelně narůstala početní převaha ukrajinské armády nad ruskými silami, Ukrajina prováděla totální mobilizaci zatímco Rusové se spoléhali na nábor dobrovolníků z řad především profesionálních vojáků. Ukrajinci se chlubili až 700 tisíci muži ve zbrani (toto číslo bylo patrně přehnané) zatímco ruské síly celkově se odhadovaly na necelých 200 tisíc vojáků, kdy asi 80 tisíc tvořili příslušníci povstaleckých republik. Tyto republiky provedly totální mobilizaci a své ztráty již těžko dále nahrazovaly, již  v těchto republikách prakticky nebylo koho povolávat. K tomuto je třeba dodat, že mobilizovaní vojáci povstaleckých republik šly na frontu poměrně často s druhoválečnými opakovačkami Mosin-Nagant a podobnými spíše muzejními zbraněmi, jejich výbava tak často připomínala rudou armádu v době její největší slávy.

 
Za tohoto stavu, přes značnou dělostřeleckou převahu, nemohla ruská armáda uvažovat nad nějakou větší ofenzivní akcí. Aktivní operace se pokoušely vést pouze povstalecké sbory, jenž patrně měly do určité míry samostatné velení. Tyto sbory tak vedly každý vlastní operace, první sbor se soustředil na pokusy o vytlačnení Ukrajinců od Doněcku a druhý sbor se pokusil o postup ve směru Soledr-Bachmut. Samozřejmě obě akce měly jen omezené výsledky a staly se spíše zbytečným plýtváním sil těchto sborů, jelikož prakticky jediným úspěchem se stalo částečné obsazení Soledaru. Na celkové plánování ukrajinské strany tyto operace nemohly mít výraznější vliv. 


Plány a přípravy


Ukrajinská strana se v této době připravovala na rozsáhlou útočnou operaci s cílem zničení části ruských sil a obsazení značných oblastí Rusy okupovaných území. Jako směr hlavního úderu byla zvolena Chersonská oblast, což bylo podpořeno i oficiálními vyhlášeními. Do oblasti Ukrajinci přisunuli opravdu velké množství sil, většinu obrněné techniky a dělostřelectva. Celkově shromáždili mezi 12 až 15 brigádami. Krom této mediálně ohlašované ofenzívy se připravovaly síly i na druhém operačním směru v Charkovské oblasti, tyto síly byly značně slabší, pro samotný útok asi pět brigád, celkově přibližně devět brigád.


Ruská strana se taktéž velice intenzivně připravovala na obranu, útočné operace vedly pouze 1. a 2. armádní sbor, tedy jednotky luhaňských a doněckých povstalců. Jednotky ruské armády byly mnohem pasivnější. Na jižní frontě Rusové výrazně posílili jednotky u Chersonu, až na téměř 50 praporních uskupení. V Charkovské oblasti ruské hlavní síly se shromáždili kolem Izjumu (asi poloviční síly proti Chersonu), kde patrně očekávali další možnost útoku. 


Útok začíná


Na Cherosnském směru po dlouhých dnech odstřelování ruských mostů a přeprav přes Dněpr, především raketomety HIMARS, na konci srpna započal dlouho očekávaný útok ukrajinské armády ve směru na Cherson, útok byl veden velkými silami jak obrněné techniky tak mechanizované pěchoty, útok na třech úsecích fronty však hned v prvních dnech ztroskotal na dobře připravené obraně ruských vojsk a útočící vojska utrpěla těžké ztráty na technice i lidech. Malého vlomu do fronty se podařilo dosáhnout pouze u obce Andriivka, ale jednotky zde i přes velké nasazení nebyly schopny postoupit a ruské protiútoky útočící jednotky zde zatlačily do pouze malého úseku právě kolem Andriievky. 


Když útoky na Chersonské frontě ustávaly ukrajinské velení se rozhodlo provést tedy druhý úder. Ruské velení naopak nečinilo žádná opatření, patrně podcenilo síly Ukrajinců a jejich možnost vést útok ve dvou operačních směrech. Ukrajinská strana zjistila velice slabě obsazenou frontu v oblasti města Balaklie, kde se nacházely na poměrně dlouhém úseku maximálně čtyři ruské prapory. Do takto slabé obrany udeřily po průzkumu bojem síly pěti brigád, v čele postupovaly rychlé jednotky lehké pěchoty, jenž pronikly řídkou obrannou linií a činily zmatek v týlu protivníka, zatímco hlavní síly ničily opěrné body obrany. Výsledek takovéhoto útoku byl velice dobrý, Rusové obtížně volali leteckou a dělostřeleckou podporu, jelikož často ani nevěděli kde se protivník nachází. Současně tak poměrně dlouho vůbec ruské velení nevědělo, jaké síly vlastně pronikly průlomem, proto vyslané posily od Izjumu (1 až 2 praporní uskupení) neměly sebemenší šanci postup ukrajinských vojsk nějak narušit a samy se po krátkém boji rychle také daly na ústup. 


Za tohoto stavu ani vzdušná podpora nebyla schopna ukrajinský postup již zastavit. Ruské velení po zjištění skutečného rozsahu útoku se místo chaotického boje s přesilou rozhodlo pro rychlý ústup, ostatně v ten okamžik již jednotky z fronty ustupovaly spontáně ve snaze vyhnout se obklíčení. Ustoupit tak ale především musely poměrně značné síly u Izjumu jejichž pozice se stala po průlomu u Balaklie neudržitelná, začal tak rychlý ústup za řeku Oskol, taktéž se Rusové stáhli z téměř celé Charkovské oblasti patrně ve snaze zkrátit frontu a ušetřené síly využít pro stabilizaci fronty na řece Oskol. Ruské armádě se podařilo rychle stáhnout vojáky a to i z oblastí, které byly téměř již obklíčeny a ukrajinské armádě se nepodařilo dosáhnout obklíčení žádné větší ruské jednotky. Nečekaný ústup poměrně silného uskupení u Izjumu, ale způsobil že ruské jednotky za sebou nechaly velké množství těžké techniky, což Ukrajinská strana trpící nedostatkem těžkých zbraní uvítala. 


Při následných bojích se projevila nejednotnost ruského velení, kdy u města Lyman jednotky ruské armády zahájily ústup společně s ostaními vojsky, jednotky Luhaňských povstalců a jednoho dobrovolnického praporu u města zůstaly a samy odrážely ukrajinské útoky čímž se vyprovokovalo taktéž neúspěšné střetnutí o město Lyman. 


Výsledky


Tento průlom byl výrazně probírán jak v západních mediích, tak i v Rusku. Kdy zatímco západní media oslavovaly konečně nějaké větší vítězství Ukrajinské armády, věštil se rozpad Ruské fronty a obrat ve válce. V Rusku zavládlo napětí jelikož po tomto střetnutí již bylo jasné že profesionální a dobrovolné síly ruské armády nejsou schopny čelit početnější ukrajinské armádě. Na nejvyšších místech Ruské federace tak padlo rozhodnutí k provedení částečné mobilizace, kterou prezident Putin vyhlásil 21. září.

 
Západní media měla pravdu v tom že došlo k obratu ve válce, ale patrně odhadla špatně směr tohoto obratu. Úspěšný průlom u Balaklie přinutil ruské vedení učinit krok, kterému se dlouho bránilo. Rusové museli začít brát tuto válku vážně a začít bojovat "naplno". Do této doby ruská armáda bojovala většinou svých zdrojů, ale stále nemobilizovala všechny své technické a lidské zdroje. Zvláště v počtech vojáků na bojišti ruská armáda byla ve výrazné nevýhodě oproti ukrajinské armádě, která provádí v zázemí totální mobilizaci všech lidských i technických rezerv. 


Mobilizace v Rusku, také je velikým organizačním zásahem, je nepravděpodobné udržení systému praporních úkolových uskupení, který se na Ukrajině příliš neosvědčil. Rusové musí svou armádu a celý přístup k válce změnit už jen proto aby mohli zapojit mobilizované jednotky do bojů. Porážka u Balaklie se stala impulzem pro určitou reformu v Ruské armádě a celkové posílení vojenských sil. Viditelné zeměny jsou i v podobě zcela oficiálního sjednocení velení pro bojovné operace na Ukrajině což je také velká změna od roztříštěného velení rozděleného do několika okruhů, které fungovaly samostatně a tak se již nebude opakovat situace, kdy zatímco ruské vojska u Balaklie ustupovala a pro zacelení fronty potřebovaly každý prapor, tak luhaňské jednotky s pomocí Wagnerovy skupiny se dále pokoušely o postup na Bachmut.


Výsledkem porážky ruských vojsk může být ono pomyslné "probuzení ruského medvěda", což už v historii bylo vidět mnohokrát, kdy ruské vojska po těžkých porážkách se nakonec vzchopily a protivníka porazily, ovšem v rusko-japonské válce se z porážek již Rusové nevzpamatovali, tak uvidíme jak jsem slyšel jinde zda pro Rusko bude porážka u Balaklie novou "Narvou" nebo "Cušimou".

Používáním tohoto webu vyjadřujete souhlas s ukládáním cookies ve Vašem prohlížeči.