|
K tomuto článku mne inspirovalo úmrtí mého oblíbeného zpěváka Charlese Aznavoura.. Že byl arménským křesťanem asi všichni vědí. Ovšem za jakých pohnutých okolností přišli jeho rodiče Miša a Kédar za první světové války do Francie asi dnes už ví málokdo, přestože to popsal ve své knize "Čtyřicet dní " Franz Werfel.
Našel jsem solidní článek, který boj křesťanů proti špinavým mohamedánským turkům na Mojžíšově hoře popisuje velmi dobře a požádal jsem jeho autora o svolení k přetištění jeho části. Tento příběh má jako jeden z mála i happy end. Čtěte se zatajeným dechem stejně, jako jsem četl já, přestože ten příběh znám :
"Přesila
Zprávy o přesídlení po celé jaro roku 1915 samozřejmě doléhají i na úpatí Mojžíšovy hory. To, co se navenek tváří jako pouhý přesun obyvatelstva, je ve skutečnosti násilné vyhnání statisíců civilistů do nejodlehlejších končin země. Arméni během mnohasetkilometrové pěší cesty bez lékařské pomoci padají vyčerpáním, nemocemi i hladem, turečtí vojáci, gardisté i civilisté je bez milosti vraždí, Kurdové na uprchlíky pořádají loupežné nájezdy a unášejí bezbranné ženy. Statisíce z těch, kteří přežijí útrapy dlouhých pochodů nehostinnou krajinou, naleznou smrt v „Osvětimi“ arménského národa – v syrské poušti okolo města Dajr az-Zóra, kam směřovala velká část pochodů smrti. Celkem za oběť genocidy podle různých mezinárodních zdrojů padne 800 tisíc až 1,5 milionu lidí.
Vesničané z úpatí Mojžíšovy hory nejsou jediní, kdo se odhodlá k odporu. K největšímu povstání došlo ve východotureckém městě Van, kde Arménům asistovala ruská armáda, po třech týdnech však Turci rebelii krvavě potlačili. Kusých zvěstí o hrůzné povaze přesidlování už je ovšem v létě roku 1915 dost na to, aby si předáci vesnic na úpatí Musa Dagh uvědomili, že podobné riziko je pořád lepší než jistá smrt. Tři dny stoupají zástupy lidí s dobytkem, nářadím a jídlem do strmých svahů hory. Dvě třetiny z nich tvoří ženy a děti do čtrnácti let. Na náhorní plošině vybudují čtyři tábory a zvolí si šestnáctičlenný velící sbor. Velitelem obrany Mojžíšovy hory se stává Moses Der Kalousdian, hubený muž, který má díky svým důstojnickým zkušenostem z bojů v turecké armádě respekt vesničanů. Na přístupových cestách a v okolí táborů nechá Der Kalousdian okamžitě stavět barikády z kamenů.
Na rozdíl od povstalců na východní hranici, kteří měli spojence v ruském vojsku, jsou obránci Mojžíšovy hory zcela odříznuti od okolního světa. Osm dní od chvíle, kdy se ve vesnicích objevilo nařízení k deportaci, zahajuje turecká armáda první útok na Mojžíšovu horu. Dvě stě vojáků odbojáři lehce odrážejí, ale brzy přicházejí desetinásobné posily. I tentokrát se Der Kalousdian a jeho muži ubrání – ačkoli mají k dispozici pouze 120 moderních a 400 křesadlových pušek, znalost terénu, odhodlání a dobrá taktika jim hrají do karet.
Po nezdaru armády nechává guvernér provincie otevřít skladiště zbraní a vyzbrojuje muslimské dobrovolníky z řad civilistů. Několik tisíc ozbrojenců znovu útočí na Mojžíšovu horu a během dne dobudou strategická místa pod návrším. Moses Der Kalousdian ví, že má poslední příležitost, jak odvrátit katastrofu, a když padne tma, zavelí k protiútoku. Díky momentu překvapení a lepší orientaci na hoře arménští bojovníci zahánějí ozbrojence z vrcholu zpět do údolí. V panice nočního útoku za sebou Turci zanechávají množství zbraní.
Křesťané v nouzi
Po neúspěšných útocích se Turci rozhodnou horu vyhladovět. Vzbouřencům, odkázaným pouze na potraviny, které si s sebou přinesli, začínají docházet zásoby, a zvědové navíc při nočních výpravách za jídlem zjistí, že na místo míří masivní turecké posily, kterým se hrstka vyhladovělých povstalců ubrání jen stěží.
Po této zprávě se vedení na Mojžíšově hoře rozhoduje aktivně vyhledat pomoc. Der Kalousdian vysílá posla na sto kilometrů dlouhou cestu k americkému konzulovi Jessemu Jacksonovi, muž se však nikdy nevrátí. Bez úspěchu shání další vyslanec pomoc v padesát kilometrů vzdáleném přístavu v Alexandrettě (Ískenderunu), tři plavci jsou poblíž pobřeží neustále připraveni vyrazit se vzkazem k jakékoli lodi zemí Dohody, která by se objevila na obzoru. Na stěně Mojžíšovy hory směrem k moři povstalci pověsí transparent Křesťané v nouzi s namalovaným červeným křížem a z posledních sil odrážejí další útok několika tisíc tureckých vojáků a místních dobrovolníků.
Pátého září, přesně padesát tři dní po útěku na horu, zahlédla transparenty vzbouřenců posádka francouzského křižníku Guichen, který hlídkoval podél syrského pobřeží. Poté, co generál Dartige du Fournet přijal na lodi Der Kalousdianovu delegaci, nechal ostřelovat turecké pozice na úpatí a na pomoc Arménům připluly další čtyři francouzské válečné lodě a jedna britská.
Po několikadenní operaci jsou povstalci zachráněni – mezi nimi rodiče Araksi i velitel Der Kalousdian, z nějž Franz Werfel později udělá Gabriela Bagratiana, ústředního hrdinu svých Čtyřiceti dnů. Druhé, neméně dramatické dějství arménské genocidy ovšem teprve začíná.
Podivné děti
První světová válka skončila, mapa Evropy se radikálně přepisovala a mezi miliony mrtvých vojáků z front se nikdo nezabýval dalším milionem Arménů, který ovšem nepadl kulkou nepřítele, ale byl cíleně vyvražděn svými sousedy. Ostatně pokud už někdo arménskou tragédii zmínil, politici mladého tureckého státu ji podrážděně zdůvodňovali coby jeden z politováníhodných konfliktů během Velké války, vyvolaný navíc především samotnými Armény, kteří osmanské říši svou neloajalitou podráželi nohy.
Ani Franz Werfel ostatně do Orientu neodjížděl hledat masové hroby, naopak. Cestu do Svaté země židovský spisovatel pojal jako zásnubní výlet se svou nastávající Almou Mahlerovou. Navštívili i Damašek a právě prohlídka tamější tkalcovny koberců změnila líbánky v hrůzné setkání s nedávnou historií. „Všude jsme si všímali vyhladovělých dětí s bledými tvářemi,“ vzpomínala později Alma Mahlerová ve svých pamětech. „Franz Werfel se zeptal majitele, co je to za podivné děti. Řekl: ,Och, ta ubohá stvoření. Sbírám je na ulici a dávám jim deset piastrů denně, aby nezemřely hlady. Jsou to děti Arménů, zavražděných Turky.‘ Franz Werfel a já jsme odcházeli hluboce pohnuti. Teď nám nepřipadalo nic důležité ani krásné.“
Ještě v Damašku začal Werfel sbírat informace o utrpení Arménů. Po návratu do Evropy pokračoval, hovořil s pamětníky a dlouhé hodiny vysedával v archivu francouzského ministerstva války a v knihovně arménského mechitaristického kláštera ve Vídni. „Na jeho posteli se hromadily poznámky o ukrutnostech a v duši se mu zahnízdilo neštěstí Arménů,“ poznamenala si Alma Mahlerová. Právě ve vídeňské knihovně narazil spisovatel na podrobnosti příběhu Mojžíšovy hory, příběhu, který britský historik Arnold Toynbee později nazval jediným šťastným momentem tragédie Arménů v osmanské říši. Werfel si jej vybral jako ústřední linku svého románu. „Abych říši mrtvých, kam přichází všechno, co se kdy stalo, vyrval osud arménského národa,“ jak píše spisovatel v doslovu.
Čtyřicet dnů vyšlo počátkem třicátých let, kdy se v Evropě pomalu začíná plánovat další masová vražda podle etnického klíče. Sám spisovatel bude muset kvůli svému židovskému původu brzy opustit Pruskou akademii a emigrovat do Spojených států a jeho román (stejně jako celé dílo) bude v Německu hořet na hranicích. Stane se ovšem iniciační knihou mužů a žen, kteří v židovských odbojových organizacích od Holandska po Białystok budou vzdorovat mnohem silnějšímu nepříteli. Naději a vůli k odporu v něm najde například Jicchak Cukierman, jeden z velitelů varšavského povstání.
A Čtyřicet dnů dodnes zůstává povinnou četbou Arménů, ať už žijí kdekoli. „Franz Werfel pro nás znamená strašně moc,“ vysvětluje pravnuk povstalců Saro Kendirjian. „Jsme mu nesmírně vděčni za to, že zpřístupnil arménskou tragédii celému světu.“
Nesmírně děkuji Adamu Hradílkovi za svolení k přetištění části jeho erudovaného textu na zdejší server.
Zde uvádím odkaz na celé jeho pojednání o genocidě arménských křesťanů v Osmanské říši:
http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2010122019
|
